› Mentální koučink v bojových sportech

Mentální koučink v bojových sportech

v kategorii: Příspěvky


750_3556

 

Lidské tělo došlo již dávno svých limitů a možností překonávat světové rekordy, a tak přišel na řadu doping, který opět posunul hranice nemožného. To dokazuje, že sportovci hledají vše, způsob, činnost, věc, doplněk, zkrátka cokoli v čem by získali navrch nad svými konkurenty. Sportovní výkon bych rozdělil na technické, taktické, fyzické a psychické (mentální) dovednosti. Drtivá většina sportovců i trenérů při neúspěchu dojde k názoru, že málo trénují, mnohdy i dokonce dokáží pojmenovat problém: ,,nemá psychiku”, avšak mylně se domnívají, že je potřeba navýšit tréninkové dávky. Krátkodobě toto řešení může pomoci, neboť se sportovci zvedne sebevědomí, že je dobře připraven, ale na výsledek působí i okolní vlivy na které nemá sportovec vliv a v případě porážky tak dojde k ještě větší demotivaci a frustraci.

Zajímalo mě, jak na toto rozdělení dovedností koukají moji sportovci z oblasti bojových sportů, kteří mají za sebou desítky zápasů a úspěšnou sportovní kariéru, konkrétně se jedná o pět žen a pět mužů, mimo jiné všichni reprezentanti ČR a medailisté z mistrovství světa či Evropy. Obdrželi jednoduchý dotazník, kde měli těmto čtyřem dovednostem udělit procentuální hodnotu tak, aby součet sportovního výkonu byl sto procent. K mému údivu pouze jeden sportovec přidělil stejnou hodnotu a váhu všem dovednostem (25%). V ostatních případech všech devět sportovců přidělilo psychickým (mentálním) dovednostem v průměru více než 50 %.

750_2723

V průměru vrcholoví sportovci dělají deset tréninkových jednotek týdně, záleží o jaký sport se jedná a v jakém období přípravy se nachází. V drtivé většině ani jedna tato tréninková jednotka není zaměřena na mentální rozvoj, kterému sami sportovci přisuzují největší váhu. A tak se ptám, není právě mentální koučink ta ona výhoda, po které sportovci tolik dychtí? Lidský mozek je tak komplikovaný, že se našemu mentálnímu limitu těžko v budoucnu přiblížíme, i přesto jsou známy případy, kdy obyčejní lidé dokáží neobyčejných věcí. Pravdou je, že to bývá hlavně v případech, kdy bojují o samotný život, avšak je to důkaz, že lidský organismus má rezervy pro které  si nedokážeme sáhnout při sportovním výkonu. Poprvé jsem si to uvědomil, když ve sportovních zprávách běžela reportáž o plaveckém tréninku dětí do dvanácti let. Trenéři nechali vpustit do bazénu krokodýla se zavázanou tlamou, který se pohyboval po dně. Všechny děti v ten den zaplavali své osobní rekordy! Tímto nikoho nenabádám, aby mířili pistolí na své svěřence při běhu na sto metrů, chci pouze poukázat jakou obrovskou sílu schovává naše mentální nastavení. Nedovedu říct, jak nejlépe trénovat, jak nejlépe nastavit tréninkové podmínky, pouze mohu konstatovat, že zařazení mentálního koučinku do přípravy sportovců je v dnešní době světových rekordů nezbytnost.

Mentální koučink má nekonečné pole působnosti, principy koučinku využijete všude, kde je potřeba efektivně komunikovat, v obchodních společnostech, při prodeji, ve sportovních týmech, mezi trenérem a svěřenci, v rodině, nebo dokonce i při vyjednávání s únosci. Pro sport jsou klíčová témata sebevědomí, strachu a motivace, na kterých by měli pracovat samotní sportovci za pomoci svých trenérů, a ještě lépe za pomoci svých osobní mentálních koučů. Naopak trenéři by měli pracovat na empatii vůči svým svěřencům, dnes a denně vidím na sportovištích trenéry bez špetky emoční inteligence a zmíněné empatie. Do jisté míry přináší direktivní vedení svěřenců úspěchy, sám jsem tímto způsobem vychoval několik mistrů světa, ale po skončení kariéry na sport zanevřeli a na mě trenéra, taky. Zůstával tam zvláštní pocit zrady, nenaplněných očekávání, a tím pádem i negativní pocity, které zastínili dlouhá léta dřiny bok po boku a nesčetně radostných chvil. Až po letech jsem došel k sebeuvědomění, že efektivní komunikací dokáži sladit odlišné představy sportovce a moje v jednu. Tím se trénink stal mnohem efektivnějším a téma motivace se tím vyřešilo, protože zmizel tlak z odlišných představ, sportování se stalo opět radostí. Když jakoukoli činnost děláte s radostí a láskou není potřeba motivace, nebo je snad potřeba se namotivovat na to, aby se vám chtělo na rande? Nebo aby se vám chtělo na trénink, či zápas sportu, který milujete? Jeden významný malíř říká, že motivace je pro amatéry, profesionál prostě jde a pracuje, já bych to trochu upravil na: profesionál miluje svou práci, někdy až notoricky, proto jde za jakýchkoli okolností a maluje, sportovec trénuje i přes nepřízeň okolností. Toto nastavení mysli má každé malé dítě, když si hraje, plně koncentrované na jedinou činnost bez jakékoli vědomosti, nebo potřeby motivace. S postupem let však máme očekávání, na sebe i na ostatní. Vytváříme si představy o výkonu i o tom, jak by se měl trenér či svěřenec chovat, nejsou-li představy jednotné, dochází k rozporu a vzniká tlak. Následně dochází k negativním emocím a poté změně chování a utvrzení názoru svěřence, že není dost dobrý, nebo že ho daný sport už nenaplňuje. Samozřejmě, že až tak jednoduché to není, v každé činnosti a sportu nevyjímaje musíme dělat věci, které nám nesedí, nebo nás nebaví, a přesto jsou nezbytnou součástí celku. Porozumění motivace má své opodstatnění právě v takových situacích.

Asi každý slyšel termín vnitřní a vnější motivace. Stručně řečeno, vnější motivace je podmíněna okolními vlivy, jako jsou odměny a tresty, velmi často využívané v rodinách a trenéry, asi netřeba zdůrazňovat, že tento přístup vnějších odměn vede k demotivaci a pocitu nenaplnění. Zvláště u malých dětí je tento přístup doslova zkázou, rodiče v dobrém úmyslu dětem slibují za sportovní výkon, a co hůř, za sportovní výsledek mobilní telefony, počítačové hry a jiné movité věci. Neumím si představit, co budou dávat těmto dětem v dospívání. Auta? Domy? Naopak učení k vnitřní motivaci, seberealizaci, lásce ke sportu, k poznání a zlepšování sebe sama nás vede do stavu, kdy motivace je pro amatéry, jak jsem popsal výše.

Strach…pokračování příště :)

Autor: Alois Škeřík, Státní trénér reprezentace ČR, člen VV ČSFu, V Iron Fighters trénuje: závodníky, kondiční kickbox, leadies kickbox, trénink dětí. Sportovní kariéře se věnuje od útlého mládí (fotbal, hokej, fitness, bojové sporty). S trenérskou činností začal v roce 2000 ledním hokejem mládeže. O rok dříve ho učaroval klasický box a kickbox, ve kterém působí od roku 2010 jako hlavní trenér reprezetace ČR. V průběhu let vychoval řadu vrcholových sportovců, včetně deseti mistrů světa a stovek spokojených kondičních sportovců.