Tomáš Krul, Reakce na příspěvek “Škola (téměř) k ničemu ……..”

v kategorii: Reference


Předem bych chtěl uvést svou objemnou odpověď. Byť jsem povolání učitele na Waldorfské základní škole dobrovolně opustil, vzdělávání mi zůstává stále velmi blízké. Otvíráte témata na dlouhé konference a komíny knih. Je hezké a důležité, jak se Vás vzdělání dotýká.

Budu reagovat postupně na Vaše úvahy:

Začít od dětí je jednoznačná cesta ke změně společnosti, v pedagogice osobně vidím budoucnost. K těmto závěrům došlo několik už myslitelů 🙂

Když nepřichází změna odshora od tvůrců pedagogiky a školního vzdělávacího programu, musí přijít z druhé strany – od rodičůProto jsou důležití rodiče, kteří se o školu svých dětí zajímají, kteří jsou kritičtí, ale zároveň pokorní (dokud něco neprozkoumám – vlastním zážitkem, nebo vyslechnutím více zainteresovaných stran, tedy i učitelů – nesoudím) a tolerantní (i učitel je člověk a má právo chybovat, důležité je, jak s chybou pracuje). Rodiče by se měli ptát, ale nejen dětí. Měli by číst a upřímně chtít se školou spolupracovat. Zažil jsem, že mi rodiče jeden den do telefonu vyhrožovali fyzickým násilím, aby druhý den – po 45 min sezení a vyjasnění situace – se mi několikrát omlouvali, podávali ruku a navrhovali „Kámoši“ 🙂 Rodiče někdy neví, jak se jejich dítě ve škole skutečně chová, a bezmezně mu věří. Ale pokud chce člověk soudit, měl by si nejdříve vyslechnout všechny strany.

Při učení „irelevantní látky“ by nemělo a priori jít o naučení dějin či vzorečků nazpaměť. Je jasné, že většinu látky člověk zapomene, zvláště té, kterou jenom slyší.

Např. v dějepise by podle mě mělo jít o pochopení souvislostí a důsledků určitých činůNepoučit se z chyb je zásadní životní problém. A chtít na všechno přijít sám (co nezažiju, nevidím na vlastní oči, tomu nevěřím) je taky problém.  Proto se máme poučit z dějin. Dějiny by měly posloužit také tomu, abychom věděli, proč jsme tam, kde jsme, proč jsme takoví, jací jsme (např. na některých lidech ze starší generace vidím pozůstatky z dob komunismu)… dějepis jsem nestudoval, ani neučil, možná se tedy mýlím.

V matematice by nemělo jít o zapamatování vzorečku, ale o schopnost ho využít, o práci se vzorečkem, o analýzu, aplikaci, o rozvoj logického a abstraktního myšlení. Tento rozvoj je potřeba podpořit vhodnými podněty (bez vnějších podnětů se v mozku nevytvoří synapse a struktury pro konkrétní vyšší nervové činnosti, více viz Prof. Koukolík). V matematice jde o proces uvažování, výsledek je jen marker. Jinými slovy, cílem není výsledek (číslo na konci počítání), cílem je cesta (myšlení). Matematiku jsem učil, ale ani tu jsem na univerzitě nevystudoval, možná i zde není můj názor dost erudovaný.

Školní látka a nejen látka, ale i škola života, „zabalená“ do příběhů probíhá např. ve Waldorfské škole. Tím netvrdím, že Waldorfská je nejlepší, alternativních škol je dnes už poměrně hodně. Každá zřejmě bude mít svá pro i proti.

Co, proč a jak by se děti měly učit, to je bezesporu filozofické téma (pedagogiku proto považuji za jednu ze stěžejních uplatnění filosofie). Měla by činnost školy odpovídat na moderní trendy a aktuální požadavky společnosti? Nebo na vývojové potřeby dítěte (které během růstu prožívá např. období citlivé na rozvoj paměti, na rozvoj vůle atd.) a ideály přesahující nejen moderní společnost, ale i lidstvo (abychom si svým civilizovaným životem nevymítili zemi pod vlastníma nohama)?

Podstatné nakonec možná není ani tak to, co se vyučuje, ale kdo vyučuje. Žáci si většinou vytvoří vztah k předmětu a věnují se mu podle toho, jaký vztah si vytvoří k vyučujícímu. Aosobnost pedagoga, který na děti působí svým charakterem, chováním, způsobem uvažování, zvyky, svými postoji, hodnotami a tak dále, to je téma minimálně na knihu…

Soft skills (ve školství zařazené mezi tzv. kompetence) jsou součástí nových školních vzdělávacích programů (ŠVP). Tyto programy byly ovšem do škol zavedeny bez přípravy učitelů, kteří se s nimi těžko vypořádávali.

Já jsem třeba v rámci výchovy ke zdraví učil děti mluvit před ostatními, snažit „se prodat“ – prosadit se, ale taky diskutovat, argumentovat, spolupracovat na úkolech, které jednotlivec nemůže zvládnout, zamyslet se nad svými hodnotami. V tělocviku důvěřovat ostatním a zároveň nést za takovou důvěru odpovědnost… snažil jsem se je učit životu, ale dovedl jsem jim odůvodnit i smysl učení se rovnicím. A stejně jsem dělal dost chyb.

Berte prosím můj názor s rezervou. Moje zkušenost pedagoga byla díky typu školy, ve které jsem pracoval, sice intenzivní a zajímavá, ale poměrně krátká (2 roky učení). A k tomu nejsem klasický pedagog, ale rekreolog! 🙂

Taky s aktuálním školstvím nejsem spokojený, jen jsem chtěl přinést jiný úhel pohledu.
Pohyb by bylo mé pravé téma (vystudoval jsem management životního stylu se zaměřením především na pohyb a stravu), ale to by bylo taky na dlouhou debatu. Mým snem je hodina TV (pohybových aktivit, které by děti bavily) denně.

Díky z Váš článek a zájem

Tom Krul

 

 PŘEČTĚTE SI TAKÉ:

Škola (téměř) k ničemu aneb k čemu jsou “soft skills”

Divergentní myšlení a školní vymývání mozků

Jak kreativně řešit problémy