Kdo jsem?

v kategorii: blog


Věčná otázka, na kterou často neznáme odpověď ani na konci života. Zeptáme-li se někoho „kdo jsi?“, většinou se nám dostane jen mlčení místo odpovědi, v lepším případě odpovědi neurčité a zdlouhavé. Pro většinu z nás je to příliš těžká otázka plná hledání sebe sama. A to není pohodlné.

Proč je vůbec důležité znát odpověď na to, kým jsem? Každý z nás přichází na tento svět s unikátními dary a schopnostmi. Věřím, že najít odpověď na otázku „kdo jsem“ je základ pro naplnění našeho potenciálu. Pokud známe odpověď na tuto otázku, dává nám to sebeuvědomění a následně sebevědomí. A když žijeme podle toho, kým jsme, pak můžeme plně projevit všechny naše dary, se kterými jsme do života přišli.

Každý z nás se na svět rodí ve své skutečné podstatě. Takový, jaký opravdu je. Postupem času však sílí vliv rodiny, školy, systémů a my pod tíhou uměle vytvořených myšlenkových vzorců ztrácíme kontakt sami se sebou a povědomím o svých skutečných potřebách. Zběsilé tempo doby a honba za statusem nás vytrhává od vlastní podstaty a my ztrácíme uvědomění si sebe sama. Lehce zabředneme do krysího závodu, nasadíme si klapky na oči a jedeme. Jen občas, třeba při západech slunce, se ozve jemný hlas duše, který nám šeptá, že něco není dobře, že něco bychom měli změnit. Naše duše ví, kým jsme. Systém našich vzorců, přesvědčení a rozpínající se ego jsou ale natolik silní, že jemnou duši přehluší.

Otázka tedy zní, jak z toho ven? Jen pouze malý zlomek těch, kteří si vědomou cestou dojdou k rozhodnutí, že sami dobrovolně svůj život změní, aby jim bylo dobře. Pro většinu z nás musí přijít krize, která na sebe bere různé podoby. Někdy mívá formu nemoci, vyhoření, rozvodu, ztráty zaměstnání, nehody, klinické smrti nebo smrti někoho blízkého. Je to až tento budíček, kdo otřese zažitými mentálními vzorci a systémem přesvědčení. V ten moment ale nastává další zásadní chvíle. Část z nás se totiž rozhodne, že krizi přijme a bude v ní dál setrvávat. Neodhodlají se ke změně. Neposlechnou svou duši, ale mysl. Budou dál žít v roli oběti a v přesvědčení, že krizi si nezpůsobili sami, že jim byla způsobena někým nebo něčím jiným. Přenesou zodpovědnost za svůj život na druhé. Ač bychom těmto lidem chtěli pomoci, není to možné. Oni sami sobě nedovolují neuspokojivý stav zlepšit. Druhá část z nás se rozhodne, že krizi řešit chtějí a že existuje naděje na zlepšení. Pokud se k tomuto rozhodneme, je v první řadě třeba opustit systém oběti, nedávat vinu sobě ani ostatním a zároveň přijmout zodpovědnost sám za sebe a svůj stav. Při hledání řešení se můžeme obracet na různé odborníky, je ale třeba si uvědomit, že skutečně pomoci si můžeme jedině my sami. Jen naše tělo, mysl a duše mají schopnost se sami uzdravit, neudělá to žádný lék nebo odborník. Jen my sami můžeme vědomě změnit své myšlenkové vzorce nahrané do mysli v průběhu let. A právě v tomto procesu uzdravování (jakékoli oblasti života) nutně dojdeme k otázce „kdo jsem“.

Jak se k té otázce ale postavit? Jak začít hledat odpověď? Při hledání odpovědi je třeba mít se na pozoru. Zvykli jsme si totiž odevzdávat svůj život, svou moc do rukou jiných, do rukou „odborníků“ (ať už lékařů, učitelů, rodičů, právníků, psychologických testů, kartářek, astrologů…), kteří na to přece mají vzdělání, autoritu nebo to mají prostě „odžito“, a tak čekáme, že nám musí dát tu správnou odpověď oni. Toto je pohodlné. Pravda ale většinou pohodlná nebývá. Vlastně bývá dost nepříjemná, protože je těžké podívat se sám sobě do očí a uvidět tu pravdu. Zvykli jsme si zastínit signály svého těla i duše vjemy zvenku nebo vlastními myšlenkami. Ty správné odpovědi se ale nenachází tam někde venku. Všechny odpovědi máme jedině uvnitř sebe. Je to ten jemný hlas duše, který nám to celou dobu říká, a my ho odmítáme slyšet. Dost možná se také bojíme sami sebe zeptat, kdo jsme, nejen proto, že neznáme odpověď, ale i proto, že se bojíme odpovědi. Bojíme se podívat, co bychom uvnitř sebe našli. Zjistit, kdo doopravdy jsem, je někdy náročné, nelíbí se nám to, a proto to raději vytěsňujeme a obracíme pozornost do vnějšího světa, na ostatní lidi.

Svou roli hraje také naše očekávání – čekáme od „odborníků“ jasnou a přímou odpověď na to, kdo jsem. Chceme jasnou definici vlastního já. Chceme podstatné jméno. Nálepku. Tak, jak jsme zvyklí. Navíc ani nepřipouštíme možnost, že by se odpověď na to, kdo jsem, mohla v průběhu života třeba měnit – natož aby odpovědí byl jen náš vnitřní pocit. Často totiž máme zafixováno, že změna je něco negativního, nepříjemného, co nás vytrhává z pohodlného, zaběhnutého komfortu a pocitu bezpečí. Otázka „kdo jsem“ by nás spíše měla vést na cestu za sebepoznáním a porozuměním vlastním potřebám.

Pokud se tedy rozhodneme, že chceme znát odpověď na otázku „kdo jsem“, a připustíme, že musíme hledat uvnitř sebe, existují dva scénáře. V prvním případě se nám podaří nalézt odpověď sami (často skrz vědomou práci sám se sebou). Ve druhém případě je příliš těžké svou pravdu uvidět a cítíme, že je potřeba pozvat na pomoc průvodce. A právě v tomto momentě je takovým vítaným průvodcem kouč. Kouč je trochu jiný než zmiňovaní „odborníci“, kterým vkládáme do rukou zodpovědnost za náš vlastní život. Kouč je totiž jen nestranným průvodcem, který nás vede po cestě naší mysli a nastavuje nám zrcadlo tak, abychom sami mohli uvidět svou pravdu a sami si odpovědět na otázku „kdo jsem“. Tím každý dostane možnost vytvořit si svou realitu přesně podle sebe.

Žádná univerzální odpověď na to „kdo jsem“ tedy neexistuje. Každý dostane jinou odpověď podle své úrovně vědomí. Pro někoho bude odpovědí podstatné jméno, pro jiného celá věta nebo soubor vlastností anebo jen vnitřní pocit beze slov. Pokud by ale přece jen někdo prahl po oné definici toho, kým jsme, nejpříznačnější odpovědí se mi zdají slova Dana Millmana v knize Cesta pokojného bojovníka:

„Kde jsi? Tady. Kdy to je? Teď. Kdo jsi? Tahle chvíle.“

Konec konců…nic jiného než přítomný okamžik a sami sebe v životě nemáme. Vše ostatní, minulost i budoucnost, je jen výplod naší mysli. Cílem je cesta samotná. Kdo tedy jsem? Jsem tím, kým chci být. Jsem aktivní tvůrce svého života. Jsem tahle chvíle.

Autor: Katka Čepelíková
20.8.2020

Jsem Káťa Čepelíková, průsečík zdánlivě neslučitelného. Jsem korporátní brand manager a zároveň kouč. Jsem všímavá mysl, vědomá duše, milující srdce. Baví mě pomocí principů marketingu a koučinku pomáhat druhým vytvářet jejich osobní brand – tedy nalézt vlastní identitu, dary a talenty tak, aby naplnili svůj potenciál.