Autorka: Ing. Jana Zarembová, MBA, absolventka Akreditovaného kurzu koučinku
Koučink – slovo, které u mnohých může vyvolat obavu. Slovo, kterým někteří lidé opovrhují a jeho význam snižují. Jsou však mezi námi i tací, kteří v koučinku vidí smysl, skvělou možnost, cestu či užitečný nástroj, jak na sobě pracovat, jak pomáhat druhým. Příležitost, jak se zdokonalovat, a to nejen osobnostně, ale i profesně.
Pokud budu nyní mluvit sama za sebe, patřím k té poslední skupině. Vedou mne k tomu vlastní zkušenosti, které s koučinkem mám a které jsem prožila na vlastní kůži. Měla jsem to štěstí, že jsem se v této oblasti potkala vždy s lidmi, kteří problematiku koučinku ovládali, lépe řečeno ovládají, a to bravurně. Nikdy to nebylo jen o suché a nezáživné teorii, ale o praktických dovednostech, schopnostech a zkušenostech, jež mne vždy posunuly dál, což oceňuji a vážím si toho. A hlavně v této době. Proč?
Zklamání a naděje
Koncem roku 2018 jsem se dostala na rozcestí mého pracovního života. Práci, kterou jsem milovala, jsem najednou neměla možnost dělat. Popravdě řečeno, jsem svou práci jako práci ani nevnímala. Vždyť slovo práce mnohdy evokuje pocit povinnosti, nutnosti, což ale nebyl můj případ. U mne platí: „Když ji miluješ, není co řešit“. A to skutečně hovořím o práci. Ale přišla realita, vystřízlivění, pro mne naprosto nová, neznámá a možná i nepochopitelná situace. Skutečnost, která ve mne vyvolala pocit úzkosti, lítosti, zklamání a kdo ví, co ještě. Byla jsem bez mé milované práce.
Ať už ty pocity byly jakékoliv, v jednom jsem ale měla jasno. Dva tři měsíce si odpočinu. Ovšem mezi tím nebudu sedět s rukama v klíně. To by bylo to nejhorší, co bych mohla udělat. Navíc není mi to vlastní. Věděla jsem, že se musím co nejdřív něčím zaměstnat, abych nepřemýšlela o věcech, které stejně nevyřeším a neovlivním. O věcech, jakými jsou třeba selhání, neschopnost či bezmoc.
Uplynulo pár týdnů a hlavou mi probleskla myšlenka a vzpomínka na bývalé kolegyně, které se mnou často spolupracovali na vzdělávání a rozvoji mne či mých kolegů. Kolegyně, které mne velice dobře znají, a nemám zábrany o svých pocitech s nimi komunikovat. Dámy, které mi vždy pomohly a díky svým schopnostem a dovednostem často pronikly až do mého nitra. Když jsem potřebovala, věděly, jak mne povzbudit nebo naopak jak mne „vrátit nohama na zem“. Díky nim jsem si dokázala uvědomit, jakou mám hodnotu, v čem jsem dobrá a výjimečná. A že já sama jsem pro mnohé inspirací. Svitla mi naděje a přišel moment, zásadní okamžik pro nalezení odpovědí.
Nová krev v žilách
Při rozhodování co budu dál dělat, jsem postupně měla jasno. Pokud mi zkříží cestu podobná práce, jakou jsem dělala doposud, přijmu ji. Současně jsem si musela přiznat, že práce podobného ražení třeba nevyjde a já tak musím mít záložní plán. Plán B.
A tady mne inspirovala jedna z těch bývalých kolegyň, o které jsem psala výše. Řekla mi: „Buď inspirací pro druhé. To co umíš, předej druhým. Není čas už dělat jen sama na sebe?“ To vyřčené „poselství“ bylo po mne, jako když vám někdo vlije novou krev do žil. Nebylo nic snazšího, než zkontaktovat pár známých, kteří se problematice rozvoji, vzdělávání a konzultanství věnují, a nabídnout jim možnou spolupráci. K tomu si zjistit možnosti doplnění znalostí a dovedností z oblasti mentorinku, lektorství a koučinku. Během pár dnů jsem pak měla dojednán a zajištěn kurz lektora a kouče, abych na případnou cestu vlastního podnikání byla co nejlépe připravena a aby má případná kooperace s lidmi, kteří by o mé služby stáli, byla užitečná, profesionální a kvalitní. Během pár dnů jsem měla domluvenou možnost spolupráci s poradenskou firmou, která o mé zkušenosti jevila vážný zájem.
Uf, jak se mi ulevilo, jak to bylo příjemné.
Radost, úcta, vděk
Dnes, s odstupem času jsem nesmírně ráda a vděčná za to, co mne za posledních sedm osm měsíců potkalo. Jen si vezměte – kdybych nepřišla o práci, kdo ví, zda bych na sobě pracovala tak, jako v těchto posledních měsících. Díky odluce jsem přestala myslet jen na práci a měla jsem daleko více času na sebe, na své koníčky, přátele a hlavně rodinu. Díky absolvování kurzů lektora a kouče jsem se nesmírně obohatila a znovu se utvrdila v tom, jak je lidský život nevyzpytatelný, jak je lidská bytost křehká. Jak je důležité myslet nejen na druhé, ale hlavně na sebe. A to bez jakéhokoliv pocitu viny.
Zvlášť kurz koučinku byl dle mého názoru nebo alespoň pro mne výjimečný. Usuzuji tak nejen díky informacím, které jsem se tam dozvěděla, či dovednostem, které jsem tam trénovala. Ale hlavně díky lidem, se kterými jsem se tam potkávala.
Například Ivan, lektor kurzu, výjimečná osobnost, která mne inspirovala svými názory, znalostmi, schopnostmi a uchopením celého kurzu. Člověk s velkým rozhledem a zkušenostmi z mnoha různých oblastí.
Pak Alena, Karel, Eva a Dana. Lidé s neskutečnými životními osudy a příběhy. Osobnosti, ke kterým chovám za prvé úctu, jak se se životem „perou“, jak jsou silní, vnímaví. Za druhé vděk, že jsem je mohla potkat a strávit s nimi pár dnů svého života.
Všichni jmenovaní mi během 10 společně strávených dnů pomohli znovu pochopit i sebe samou. Uvědomit si krásu a křehkost našich životů, našeho bytí. Zanechali ve mne neskutečnou stopu, hluboké myšlenky a náhledy na koučink a vlastně na život.
Závěr
No a co já a koučink? Jsem naprosto přesvědčená, že co jsem se za posledního více jak půl roku naučila a o čem jsem k tomu během kurzu koučinku slyšela, je k nezaplacení. Znovu jsem o něco silnější, znovu mám radost z toho, co dělám a znovu jsem ušla obrovský kus cesty.
Navíc mi před pár týdny zkřížila cestu práce, která mne vždy naplňovala a které jsem nakonec dala přednost před vlastním podnikáním. Ptám se – nebyla to chyba? Ne, nebyla. To vím jistě. Tak se to mělo stát a tak se také stalo. Prostě tak to má být. Navíc každá dovednost, každá nově nabitá informace je v mé nové práci aplikovatelná a může pomoci zvládat náročné úkoly, těžké chvíle nejen mně, ale i mým kolegům v týmu.
A kdo ví, třeba právě jim pomohu uvědomit si ten krásný pocit, který teď mám já – život je tak krásný a já jsem ráda, že tu jsem. A za to vděčím i koučinku a lidem kolem něj.