Autor: Ing. Dana Brandejsová, absolventka akreditovaného kurzu koučinku
Píše se rok 2019, pokud se zaměřím na Českou republiku, je to období, kdy se hlady netrpí ba naopak s jídlem je plýtváno, práci má většina lidí, máme kde složit hlavy, většina domácností má jeden a více automobilů, snad každý má pračku, nezřídka i sušičku a myčku. Je období robotizace, lidem tak leckde odpadá těžká nebo monotónní práce na výrobních linkách. Žijeme v blahobytu. Celkově jsme modernizací ušetřili spousty času, které můžeme využít lépe. Bylo by nyní logické myslet si, že lidé čas využijí k tomu, aby k sobě měli blíže, rodiče volný čas stráví s dětmi, ale místo toho jakoby se lidé od sebe vzdalovali. Dospělí si stěžují, že toho mají moc, že jsou unavení a vyčerpaní a že po práci chtějí mít přeci jen trochu čas sami na sebe. Děti se ubírají do kybernetického světa, chtějíc se schovat před tíhou reality. Kamarády mají, ale hlavně ty virtuální, hrát si venku je nuda. Rodiče jsou ba mnohdy rádi, že mají od dětí klid a mají nad nimi dohled. A to, že jsou u počítače, no a co, vždyť je to naše budoucnost, bez toho by přeci byly ztraceni.
V této práci se chci zaměřit na úskalí dnešní doby, co se týče předpojatosti personálu ve zdravotnictví a stylu jednání k budoucím maminkám a o tom, jak je náš rozum v určitých situacích spíše handicap. Pokud se ale zastavíme, situaci přijmeme a budeme si věřit, zvládneme to. Navážu na téma ohledně výchovy a úskalí při rozhodnutích, které provázení rodiče již od narození miminka, budu zde psát o vlastní zkušenosti a mém výběru v kontrastu s Estevillovou metodou. V práci využiji výzkumná a statistická data ohledně dětí a jejich psychiky. Dále nastíním rozdíl mezi agresivním a pozitivním rodičovstvím, jak se projevují a jaký mohou mít vliv na dítě. Práci cílím na děti a rodiče, jelikož bych se v budoucnu chtěla zaměřit na koučink dětí, případně jejich rodičů. Každou sekci tedy doplňuji o využití koučinku v klíčové situaci, jaký by mohl mít účinek. V neposlední řadě, jak je dobré mít k dané problematice dostatek informací a do jaké míry může samotný koučink zasahovat.
Díky internetu máme možnost rychlého získání informací. Ovšem těch informací je tolik, mnoho z nich je nepodložených, v diskuzních fórech se předhánějí s negativními názory a zkušenostmi. Podle porodních asistentek těhotné ženy přestávají umět rodit. Jak je to možné, vždyť je to v celé živočišné říši naprosto přirozené? Rozum, podstata rozdílu mezi námi a živočichy. Máme tak silnou potřebu do situace zasáhnout, že naopak přirozené situaci zabráníme, aby přirozená byla. Stejně jako si tělo ženy dokázalo, naprosto zázračně, poradit po celých 9 měsíců, aniž by ženy řešily, jak se v tom daném období má plod vyvíjet, poradí si tělo i s další závěrečnou fází. Po nás je jen požadováno spolupracovat s tělem a ne, aby tělo spolupracovalo s námi – na tohle ten úžasný, prapůvodní a v základu bezchybný systém není nastaven. Umět naslouchat sebe sama a nevnášet do toho svou vůli. To je ten problém. Čistě jen být a vnímat sebe. Uvědomit si, že to, co se děje je správné a úžasné. Vlastně to zní až naivně jednoduše, proč je to tedy takový problém? Není divu, že z porodu se ženám ježí chlupy strachy. Viděli jste někdy porodní sál? Stejné obklady mají v řeznictví na náměstí. Těhotná žena je ze všech stran informovaná, že porod bolí, jako by mezi tím bylo rovnítko. Na kurzech slyšíme: „Budoucí maminko, jeďte do porodnice, až bolesti budou po 5 minutách“, v porodnici zase vyštěknou: „Už začaly pravidelné bolesti? Jak často máte ty bolesti“? … Kdy se tohle změní? Ze své zkušenosti vím, že porod, pokud si dáme určitou práci s vlastním myšlením, bezbolestný a rychlý být může. Vždyť již samotným porodem a těhotenstvím ovlivňujeme život toho malého stvoření. Dal by se využít koučink pro těhotné, případně pro ženy, které by se rády maminkami staly? Určitě koučink samotný, případně ještě lépe spojený s meditací a jógou by dokázal ženu přiblížit k sobě samotné a k miminku, dokázal by zmírnit nebo odstranit strach a navodil by pocit, že je vše přirozené, vlastně úplně normální a že to zvládne! Zaměřila bych se hlavně na ty pozitivní informace, těch negativních je kolem nás víc než dost. Základem je pocit jistoty oboustranné otevřenosti a trpělivosti.
Tímto úžasným dnem, dnem narození nového človíčka, začíná rodičovství. Je to myslím, to nejdůležitější a nejtěžší poslání. Nikdo nás na to plně připravit nemůže, je to natolik individuální, že se rodičem učíme být po zbytek života. Učíme? Učíme, jen pokud chceme! Pokud totiž nechceme, vzniká začarovaný kruh. Nějak nás rodiče vychovali a to si jako automatickou součást nás samotných neseme ve svém „batůžku schopností a dovedností“. Kolikrát se rodič přistihne, že dělá přesně to, co nesnášel u svého rodiče. Většinou si to uvědomí, kdy jindy, než po tom, co to právě udělal. Nezoufejme, je to normální! Je ale možné proto něco udělat? A jak se správně rozhodnou? Pokud změníme styl výchovy, nezasejeme zase jiný druh problémů, na který vlastně ani nejsme připraveni reagovat? A nevážíme si na sobě právě toho, jací jsme, protože jsme měli v životě dostatek překážek, které jsme museli zdolávat, přemýšlet nad nimi a vlastně nás posunuly zase dál? Myslím si, že pokud budeme hlavně mi dobrým vzorem, pro naše děti a už od počátku budeme stavět ne na písku, ale na pevném základu a učit je, že hledání štěstí v materiálním světě, ve druhých je jen náplastí tohoto světa, která se brzy odloupne, to štěstí musíme umět nalézt sami v sobě.
Z mé zkušenosti je docela složité se rozhodnout, jak bude člověk přistupovat ke svému dítěti a to již od narození miminka. Ještě v porodnici vás jedna směna přesvědčuje, ať si miminko do postele neberete, že si na to zvykne a pak už bude obtížné jej z postele dostat, kdežto hned navazující směna tvrdí, že je období čtvrtého trimestru, a že miminko do postele k mamince rozhodně patří. Já se rozhodla pro tu druhou variantu a jsem ráda. Znám mnoho maminek, které se rozhodlo pro tu první variantu, prý se chtějí vyspat a dítě si musí zvyknout. Nechají dítě prostě vybrečet a ono to pochopí. Opírají se o poměrně slavnou Estevillovu metodu. Dítě se uloží do postýlky, pak se zhasne a po vzrůstajících intervalech rodič přichází dítě uklidnit, za žádných okolností se dítě nesmí vzít do náruče a to prý ani, pokud dítě začne zvracet, jen si tím prý vynucuje pozornost. Dítě se může přitulit k plyšáku, který se má do postýlky uložit s ním. Pokud toto vydržíme třeba i 14 dní, prý rodiče uspějí. Ano děti se to opravdu naučí, ale je to tak opravdu správně? Dítě vlastně zjistí, že ani pláč, ani mlácení s sebou v postýlce a ani zvracení rodiče nedonutí pomazlit se s ním. Rezignují. Jak by asi bylo nám dospělým?
Podle výzkumů se dětem při odloučení vyplavuje stresový hormon kortizol [1]. Spaní zvlášť v postýlce oslabuje pouto mezi matkou a dítětem, poškozuje vývoj mozku, což vede ke špatnému chování při tom, jak dítě roste. Vědci pozorovali šestnáct dětí, které usínaly buď na hrudi matky, nebo v postýlce vedle ní. Monitoring srdce ukázal, že dítě zažívá až třikrát tolik stresu, pokud spí v postýlce samo. Spaní v postýlce prý také narušuje spánek, a mozek dítěte méně často pravidelně přechází z aktivní fáze spánku do klidné. Toto přecházení je podle vědců klíčem k normálnímu vývoji mozku. Z šestnácti dětí mělo v postýlce klidný spánek jen šest z nich. Studie na zvířatech propojila kombinaci stresu a nedostatku spánku s poruchami chování v dospívání. Změny v mozku způsobené stresovými hormony mohou ztížit vytváření vztahů v budoucnu [2].
Neurologická studie ukázala, že mozek dítěte odloučeného od rodičů vykazuje obdobnou aktivitu jako při fyzické bolesti. Symptomy mohou být i fyzického rázu. Podle studie zhruba 70 procent žen, které v dětském věku při pláči nikdo nekonejšil, trpělo v dospělosti zažívacími potížemi. Ukládání osamocených dětí ke spánku s sebou nese zvýšené riziko syndromu náhlého úmrtí dítěte (SIDS). Může to být proto, že dítě postrádá uklidňující vliv vedle něj ležící matky na dýchání a funkci srdce. SIDS se označuje případ, kdy dítě ve věku od osmi dnů do jednoho roku zemře náhle a zdánlivě při plném zdraví a kdy není dostatečně vysvětlena příčina smrti ani po podrobném pitevním vyšetření. Smrt nastává ve spánku, dítě náhle přestává dýchat, aniž trpí. V Británii zemře vinou SIDS ročně 500 dětí, v Číně, kde je společné spaní samozřejmostí, jsou případy SIDS natolik vzácné, že nemají ani název [3].
Jako kouč jistě nemám právo zasahovat do rozhodnutí ve výchově, ani já sama nejsem znalec, ctím právo každého z nás, věřím totiž, že většina rodičů vychovává své děti v nejlepším úmyslu. Většinou si tipy na výchovu nechají poradit, jak od kamarádek, svého pediatra nebo prostě jdou s trendem doby. Mohu jako kouč lidi motivovat, aby se zvýšilo jejich odhodlání zjistit si dostatek informací a rozhodli se zodpovědně brát na sebe určitá rizika? To myslím, že ano. Důsledky našich činů se většinou odhalí až později, ale chybuje každý, to že jsme ochotni si chybu připustit a pracovat se sebou samými je také vítězství. Jako kouč nemohu sdělovat toto je správný směr a toto zase ten špatný, ale můžu zažehnout motivaci k učení právě dětem. Děti jsou hodně tvarované svými rodiči, ale můj cíl je děti povzbudit, aby si více věřily, aby měly pocit, že si na ně udělám čas a ten čas bude jen pro ně, že je vyslechnu a bude mě zajímat, co si myslí, co cítí a čeho by chtěly dosáhnout. Že jim v tu chvíli nebude brát nikdo naděje a ani je do ničeho tlačit. Chci, aby se cítily bezpečně, svobodně a klidně. Informací je kolem mnoho ani ty nám kolikrát neurčí přesný směr, jako kouč bych chtěla ať už děti nebo dospělé povzbudit, aby se zaposlouchali do svého nitra, na to se totiž často zapomíná, ale je to ten nejcennější kompas, který máme, jsme to my!
Podle odhadů České psychiatrické společnosti úzkosti trápí každé desáté dítě [4]. Podle statistik se nejvíce dlouhodobých psychických onemocnění objeví poprvé mezi desátým a čtyřiadvacátým rokem života. V tomto období života se mozek stále ještě vyvíjí a bývá nejzranitelnější3. Deprese v dětství se vyskytují poměrně často, jsou však mnohem častěji zaměňovány za poruchy chování či agresivitu. Mezi rizikové faktory patří konfliktní rodinné prostředí (úmrtí milovaného člověka, rozvod rodičů, jejich nezájem nebo dokonce psychické či fyzické týrání), nedostatek mezilidských vztahů, selhání při zvládání stresu nebo výskyt psychických poruch v rodině [5].
Většinou mají rodiče pocit, že děti tráví ve škole tolik času, že je přeci škola všechno naučí. Mnohdy mají i pocit, že když mají rodinnou a sexuální výchovu, mohou se „naštěstí“ vyhnout i otevírání citlivých témat. Co vím, sexuální výchova ve škole začne předstoupení brunátného učitele s tím, že si snad raději pustíme nějaký ten film s myšlenkou, hlavně ať se mě nikdo na nic neptá. Dnešní školství bych shrnula citací od Petra Casanovi: „Ve škole mě učili mnohému, co jsem od té doby nikdy nepotřeboval. A naopak mě ve škole nevedli k tomu, jak mít odvahu, pozitivní myšlení, budovat vztahy, nezávidět. Učili mě mnoho hloupého – že mám po druhých jen opakovat, srovnávat se s nimi, snažit se všem zavděčit, a přitom skutečný úspěch a štěstí v životě vyžadují opak – být sám sebou, s nikým se neporovnávat, nalézat poklad v sobě a umět ho využívat [6].“
„Nemůžeme děti tvořit podle své vůle. Musíme je mít, milovat a vychovávat co nejlépe a jinak je nechat na pokoji.“ — Johann Wolfgang von Goethe [7]
Sociální psychologie rozlišuje mezi negativním a pozitivním rodičovstvím. Negativní rodičovství uplatňuje silovou převahu, kde platí: Já jsem tu silnější, větší a chytřejší (já jsem pán) a Ty budeš poslouchat. Pozitivní rodičovství je o změně nastavení přístupu z trestání špatného chování k modelování dobrého chování. Pozitivní rodičovství je více o lásce, laskavosti a empatii. Děti se v něm stávají sebevědomějšími a samostatnějšími. Jsou paradoxně i schopnějšími řešit agresivitu jiných, čelit opozičnímu chování a lépe se učí.
Cituji Petra Casanovu: „Co děláte, když Vaše malé dítě zlobí? Zařvete? Pohrozíte mu slovním nebo tělesným násilím? Jste pak spokojeni, že – poslechne? Když Vám zastoupí cestu člověk, který Vám pohrozí násilím v případě, že ho neposlechnete, co uděláte? Patrně také poslechnete. Jako to dítě. Položím Vám ale tři doplňující otázky: Budete ho mít rádi? Pochopíte, že to s Vámi myslel dobře? Jak Vás tato zkušenost ovlivní do budoucna [8]?“
Nechci zde psát, jak by měli rodiče vychovávat své děti, natož někoho soudit. Jen chci tuto esej směřovat k tomu, že vidím jako pozitivní přístup to, pokud se kouč zajímá. Jestliže se totiž kouč chce zaměřit na nějaký směr, je dle mého názoru dobré, aby se o danou problematiku zajímal do větší hloubky, a tak mu budou při rozhovorech vylézat na povrch drobné nuance, které pak budou utvářet mozaiku. Pokud se tedy zaměřím na koučování dětí a případně jejich rodičů, nic neudělám s tím, jaká výchova u nich doma probíhala, ale bude mi zřejmější, jak přizpůsobit komunikaci. Zakřiknuté děti budou mít pravděpodobně větší problém se otevřít a příliš přísní a tvrdohlaví rodiče můžou mít problém pochopit, co po nich vůbec chci.
Mnohokrát jsem slyšela od kamarádů, vždyť je těžká doba, lidé jsou na sebe zlí a kdo se neprosadí a nebude mít lokty, ten to bude mít v životě těžké. Chápu, co tím myslí. Nechtějí z dětí mít rohožku u dveří. Ale pokud tam nebude žádný protiklad, co z dětí tedy chtějí vychovat? Citově chladné a odolné lidi? V dnešní společnosti jsem i já zažila, že slušnost je považována za slabost. Ale neobrátí se jednou ta zbraň, kterou děti obdarujeme proti samotným rodičům?
Později až v dospělosti dokážeme pojmenovat, co jsme vlastně postrádaly jako děti, zjistíme, že to není břímě, pokud dojdeme k poznání a rodičům odpustíme. Pochopíme, že je to vlastně dar, protože teď už víme, jak být lepší. Petr Casanova napsal, co jako dítě potřeboval slyšet: „Udělej to podle sebe. Ať to dopadne jakkoli, vždycky při Tobě budu stát. Ať prohraješ, nebo vyhraješ, vždycky pro sebe můžeš být hrdina, protože jsi dokázal to, co málokdo – našel jsi odvahu se o to pokusit. Život není cesta, na které jsou občas překážky. Život jsou pouze překážky a jejich překonávání. Tato krásná, ale dočasná hra Tě může bavit jedině tehdy, pokud půjdeš směrem, který Tě těší, který Ti napovídá Tvé srdce, který je PRO TEBE správný [6].“
Závěr
Rodiče kolikrát svým dětem říkají, co mají dělat, jen tak budou šťastné, ale funguje to? Mnohdy jdou rodiče tvrdě za sny, co z dětí má být, že to přeci milé děti zatím nechápou, ale jednou, jednou jim jistě poděkují. Často si rodiče neuvědomují, že ty sny jsou jen jejich sny, dříve něco chtěli dokázat, ale rodiče jim to pravděpodobně neumožnili. Avšak sny jednoho nejsou automaticky sny toho druhého. Mnohdy mají rodiče nebo jiní lidé pocit, že nám chtějí ušetřit čas a zbytečné kotrmelce, a tak nás stále někam navigují a my je do určité míry navigovat necháme, protože chápeme, že to s námi myslí dobře. Jenže postupně zjistíme, že to není naše cesta, kterou jdeme a vůbec nepoznáváme ani to prostředí, ani ty lidi a vlastně se necítíme ani ve vlastní kůži. Usoudíme, že bychom možná nějaké ty překážky chtěli zdolávat a být za to hrdí a pokud si natlučeme, tak jen kvůli sobě a nikomu jinému, postupně se šrámy zahojí a my budeme vědět, jak na ty překážky příště vyzrát. Budeme však na místě, kde je nám dobře, s lidmi, kteří jsou s námi upřímně rádi, a my budeme rádi, že nemusíme nosit masky, jen proto, aby nás měli ostatní rádi. Dopřejme tedy dětem trochu volnosti, ať žijí SVŮJ život a mohou nalézat SVÉ štěstí.
Koučink je tedy výborný nástroj, nikomu neradí, snaží se druhého motivovat a povzbudit, že ten klíč k zamčenému zámku má jen on SÁM.
V průběhu našich kurzů jsme se postupně poznávali, sdělovali jsme naše názory, vnesli styl našeho myšlení a zastávali jsme naše životních hodnoty a přesvědčení. Každý jsme zažili, jak nás najednou náš pocit řídí, nedokázali jsme se tomu bránit ani racionálně ovládat, někdo nám hrál na naši citlivou strunku. Někomu to bylo líto, někdo byl rozzloben. Ale to je dobře, ta strunka nám určuje, že potřebuje trochu naladit, buď je moc utažená, anebo je až moc povolená. Buďme za toto prozření rádi, alespoň víme, na čem můžeme pracovat.
„Co mě na světě nejvíce překvapuje, je člověk. Protože obětuje své zdraví, aby vydělal peníze. Pak obětuje své peníze, aby obnovil své zdraví. Tolik se bojí o svou budoucnost, že si neužívá přítomnost. Ve výsledku nežije život v přítomnosti ani v budoucnosti. Žije, jako kdyby nikdy neměl zemřít, a nakonec umírá, aniž by ve skutečnosti vůbec žil.“ Dalajlama [9].
Děkuji velice Dr. Černohorskému za skvěle připravené hodiny, za jeho trpělivost a všestranný přehled. Děkuji i všem účastníkům kurzu, rozdílnost každého z nás byla obohacující!
Použitá literatura:
- Sdílení postele s miminkem. Idnes.cz. Idnes.cz[online]. [cit. 20.07.2019]. Dostupné z: https://www.idnes.cz/onadnes/deti/sdileni-postele-s-miminkem.A160404_231058_deti_haa
- Děti by měly spát v matčině posteli až do tří let, tvrdí vědec – Novinky.cz. Novinky.cz – nejčtenější zprávy na českém internetu[online]. Copyright © 2003 [cit. 20.07.2019]. Dostupné z: https://www.novinky.cz/zena/deti/249102-deti-by-mely-spat-v-matcine-posteli-az-do-tri-let-tvrdi-vedec.html
- Depresí trpí od třinácti. Teď se snaží upozorňovat, že teenageři nemusí být vždy “vysmátí” – Aktuálně.cz. Magazín – Aktuálně.cz[online]. Copyright © Economia, a.s. [cit. 21.07.2019]. Dostupné z: https://magazin.aktualne.cz/dobre-zpravy/depresi-trpi-od-trinacti-ted-se-snazi-upozornovat-ze-teenage/r~765fe95876b411e89d62ac1f6b220ee8/
- Děti stále častěji trpí úzkostmi a depresemi. Sehnat odbornou pomoc je ale problém | iROZHLAS – spolehlivé zprávy. iROZHLAS – spolehlivé a rychlé zprávy [online]. Copyright © 1997 [cit. 20.07.2019]. Dostupné z: https://www.irozhlas.cz/zivotni-styl/zdravi/detssti-psychiatri-uzkosti-deti-deprese_1901060756_dbr
- Skryté utrpení: těžkými depresemi trpí i pětileté děti! – Žena.cz – magazín pro ženy. Žena.cz – magazín pro ženy [online]. Copyright © [cit. 23.07.2019]. Dostupné z: https://zena.aktualne.cz/rodina/skryte-utrpeni-tezkymi-depresemi-trpi-i-petilete-deti/r~i:article:713233/
- 5 nejdůležitějších vět pro děti – FirstClass.cz. FirstClass.cz – Svět a myšlení úspěšných [online]. Copyright © Copyright 2011 [cit. 25.07.2019]. Dostupné z: https://www.firstclass.cz/2019/04/5-nejdulezitejsich-vet-pro-deti-2/
- Citáty o dětech (526 citátů) | Citáty slavných osobností. Citáty slavných osobností: Největší sbírka citátů, myšlenek a aforismů[online]. Dostupné z: https://citaty.net/citaty-o-detech/
- Co malé děti opravdu potřebují aneb Jak být lepším rodičem – FirstClass.cz. FirstClass.cz – Svět a myšlení úspěšných [online]. Copyright © Copyright 2011 [cit. 22.07.2019]. Dostupné z: https://www.firstclass.cz/2018/09/co-male-deti-opravdu-potrebuji-aneb-jak-byt-lepsim-rodicem/
- 40 myšlenek dalajlamy, které mě v životě nejvíce ovlivnily – FirstClass.cz – Stránky 3. FirstClass.cz – Svět a myšlení úspěšných[online]. Copyright © Copyright 2011 [cit. 25.07.2019]. Dostupné z: https://www.firstclass.cz/2019/07/40-myslenek-dalajlamy-ktere-me-nejvice-ovlivnily/3/