Nadšení nebo nuda
V mládí jsem se věnoval sportovnímu šermu. Žil jsem tehdy v německém městečku Tauberbischofsheim, kde se ve středisku vrcholového sportu sdružovali nejlepší šermíři z celého Německa. Měl jsem kolem sebe řadu olympijských vítězů a mistrů světa a ideální podmínky pro trénink. Chodil jsem do školy a veškerý volný čas věnoval šermu. Dobrovolně. Mé nadšení někdy až hraničilo s fanatismem a sportovní kariéra se vyvíjela slibně. V roce 1982 jsem vyhrál juniorské mistrovství Německa v šermu šavlí a byl čtvrtý na mistrovství Německa dospělých. Potom ale následoval odvod a já, jelikož jsem dostal v mezidobí německé občanství, jsem musel narukovat na tehdy povinnou 15ti měsíční vojenskou službu do Bundeswehru. Dostal jsem se do vojenské sportovní jednotky, která byla přidružená ke středisku vrcholového sportu v Tauberbischofsheimu (tzv. “Sportfördergruppe”). Nyní jsem měl opravdu ideální podmínky: dvoufázový trénink, fyzioterapie, relaxační centrum, moderní tréninkové metody a … nic jiného na práci.
Problém byl v tom, že z dobrovolné zábavy se najednou stala povinnost. Tréninkové cíle, tabulky, statistiky, vyhodnocování a všudypřítomný tlak na plnění cílů. Vzpomínám si jako dnes, jak příšerná nuda to najednou začala být. Činnost, do které jsem byl dříve totálně zapálený, mě najednou přestala bavit. Motivace se jakoby mávnutím kouzelného proutku vypařila, výkonnost šla dolů a já za několik let s šermem úplně přestal a šavli nevzal do dnešního dne do ruky.
Bonusy to nejsou
Když jsem se poprvé setkal s jedním z mých klientů, pyšně mi ukázal hustě popsanou tabulku, která obsahovala nejrůznější indikátory, jejich procentuální váhy a peněžité částky. Sdělil mi: “To je náš motivační systém”. Dalo mi to nějaké úsilý, než jsem pochopil, jak to celé funguje. Osobní cíle, týmové cíle, firemní cíle, cíle ohledně spolupráce s ostatními týmy, kvalitativní cíle, kvantitativní cíle atd. atd. Ohodnotíte výkonnost, vynásobíte váhami a podle toho rozdělíte částku, kterou se majitel firmy rozhodl utratit za bonusy, a získáte individuální bonus zaměstnance. Firma se potýkala s vysokou fluktuací a představa majitele byla, že když upravíme váhy jednotlivých parametrů, zaměstnanci budou více motivovaní, výkonnější a fluktuace se sníží. Myslím, že moji poznámku, že motivace není o bonusech, nikdy nepochopil.
Jsou cíle k ničemu?
Nemohu si zde odpustit heretickou poznámku, že stanovení kvantitativních cílů má pravděpodobně svůj původ v bývalém otrokářském systému USA: “Načešeš tolik a tolik košů bavlny a když ne, tak tě nechám zmrskat”. Systém se změnil do té míry, že se z trestů přešlo na KPI a bonusy, ale stále je zde hrozba vyhazovu, nebo veřejného pranýřování, když cíle nesplníte.
Vypadá to, že výkonnostní cíle (musíš prodat tolik a tolik, vyrobit tolik a tolik) jsou zpravidla kontraproduktivní. Člověk víc přemýšlí o tom, jestli dosáhne cíle, než o té vlastní aktivitě, na kterou se cíle vztahují (sportovní výkon, výroba, prodej atd.). A právě to, že se naše mysl vzdálí do budoucnosti a řeší něco jiného než by měla “tady a teď ” (fokus na to, jak odpálím míček nebo se soustředím na klienta) vede k tomu, že stanovení kvantitativních cílů zhoršuje naši výkonnost.
Co nás tedy vlastně motivuje?
Když se podíváte na malé děti, zjistíte, že nepotřebují žádné stanovení cílů aby si hrály, učily se novým věcem, byly zvídavé, kreativní, dobrovolně běhaly atd. atd. Lidé nepotřebují externí motivaci. Motivace je přirozenou součástí lidské osobnosti a my ji jen musíme dát tu možnost a ty správné podmínky, aby se mohla plně rozvíjet. Jakmile dětem nastavíte cíle a odměny, stane se najednou ze zábavy práce a motivace je pryč. Je to v první řadě prostředí doma, v práci, klubu nebo ve škole, které vede k aktivaci vnitřní motivace.
Pokud si stěžujeme, že našim dětem, hráčům, zaměstnancům atd. chybí motivace, je třeba se zamyslet, jestli jsou splněny základní předpoklady pro vznik vnitřní motivace.
- Musíme se ptát, jestli jim prostředí, ve kterém se pohybují, poskytuje dostatek svobody a autonomie v rozhodování co a jak budou dělat. Nebo je to spíš tak, že mají pevně “strukturovaný” program toho, co mají a nemají dělat?
- Je zde absence tlaku a s tím souvisejícího strachu, že něco z programu nesplnily, tak jak jak měly?
- Mají (děti, zaměstnanci, sportovci) pocit bezpečí, patřičnou podporu a váš respekt?
- Je “týmových duch” nastavený spíše na sdílení, vzájemnou pomoc a zábavu než na to, že musím být za každou cenu lepší než moji kamarádi nebo kolegové? Nepřetržitá soutěž a s ní související tlak, stres a strach jsou největší “killer” jakékoliv motivace.
Mastery Goals
Podstatně lepší než kvantitativní cíle jsou tzv. “Mastery Goals”. Znamenají, že na sobě chci pracovat a stále se zlepšovat. I když jsem nevyhrál, byl jsem tentokrát lepší než minule, příště to bude ještě lepší. To že získávám potřebné dovednosti a znalosti má pro mne vnitřní hodnotu bez ohledu na jakékoliv externí cíle a odměny.
A co dělat, když nám přesto chybí motivace? Pokud vám to, co děláte, dává nějaký vyšší smysl, budete to dělat i když se vám zrovna nechce. Nemůžete očekávat od sebe ani ostatních, že se budou vždy nadšeni a motivováni vrhat do práce. Cesta k úspěchu vždy prochází řadou “údolí zoufalství”.
Lex Fridman k tomu říká:
“Naslouchej v první řadě tvému vnitřnímu hlasu, hlasu tvých snů. Hlasy kolem tebe (rodiče, přátelé, poradci) po tobě budou chtít, abys následoval cestu k “local optimum”. Lidé, kteří tě milují, ti nepomůžou. Budou po tobě budou chtít abys sis našel jisté zaměstnání a byl pragmatický. Vášeň většině lidí připadá nebezpečná, budou ti říkat abys hledal rovnováhu, vášeň vypadá nezdravě. Naslouchej jim pouze tak dlouho, dokud se od nich učíš, pak je musíš ignorovat. Jdi svou vlastní cestou a neboj se oklik. Měř úroveň tvé vášně, ne nutně pokrok. Kolik z těch 27375 dní, které jsi naživu, jsi byl opravdu zapálen pro věc. Připrav se, že budeš oscilovat mezi nespokojeností a vděčností. Musíš investovat mnoho hodin denně po dlouhá léta a překonat bezpočet překážek a selhání než se naučíš pracovat chytře. Minimalizuj stres, ale ne práci. Nejlepší lék na stres je milovat to co děláš.” (můj volný překlad, text a graf dole Lex Fridman podcasts).
